close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Když něco chci, neptám se jestli můžu

9. Kapitola 1/3

7. února 2010 v 19:44 | verča |  MS Kniha
Port Angeles

Když jsem se blížil Port Angeles, stále bylo příliš jasno na to, abych mohl vyjít do města. Slunce bylo příliš vysoko, a i když byla skla mého auta zatmavená, bylo zbytečné riskovat. Ještě víc zbytečně riskovat měl bych asi říct.

Byl jsem si jistý, že myšlenky Jessiky uslyším i na velkou dálku, ty její byly hlasitější než Angely, a tak když najdu jednu, najdu i druhou. Když město pohltily stíny, mohl jsem se přiblížit. Z cesty jsem odbočil na zatarasenou příjezdovou cestu, která se očividně již dlouho nepoužívala.

Věděl jsem, kde je mám hledat - v Port Angeles byl jen jeden butik. Netrvalo mi dlouho a našel jsem Jessicu, jak se prohlíží ve třech zrcadlech, přičemž jsem v jejím okrajovém pohledu viděl Bellu, která právě hodnotila černé šaty, co měla Jessica na sobě.

Bella pořád vypadá naštvaně. Ha ha. Angela měla pravdu - určitě je to kvůli Tylerovi. I když stále nemůžu uvěřit tomu, že jí to tak rozčílilo. Aspoň ví, že má na stužkovací slavnost pozvání zajištěné. Co když se Mike nebude bavit a už mě víc nepozve na rande? Co když pozve na ples Bellu? Pozvala by ona sama Mikea, kdybych nic neřekla? Myslí si Mike, že je hezčí než já? A myslí si ona, že je hezčí než já?

"Mně se víc líbí ty modré, zdůrazňují Ti oči."

Jessica se na Bellu falešně usmívala a podezřívavě si ji měřila.

Skutečně si to myslí, nebo jen chce, abych v sobotu vypadala jako kráva?

Už mě unavovalo ji poslouchat. Vyhledal jsem Angelu - och, Angela si právě převlékala šaty, tak jsem rychle odběhl z jejích myšlenek, aby měla soukromí.

Ne, v tomto oddělení se Bella nemohla dostat do potíží. Nechám je v klidu nakupovat a až skončí, dohoním je. Do příchodu tmy už nezbývalo moc času - mraky se začaly objevovat od západu. Přes hustý les jsem je viděl nejasně, ale věděl jsem, že urychlí západ slunce. Přivítal jsem je a byl jsem jim vděčný více, než kdykoliv předtím. Zítra už budu moct sedět vedle Belly ve škole, na obědě s ní znovu mluvit. Můžu se jí zeptat na všechny otázky, co mě až doteď napadly…

Takže zuřila na Tylera. Viděl jsem tu to v hlavě - že když mluvil o plese, doslova si uplatňoval na Bellu nárok. Představil jsem si její výraz z toho odpoledne - rozhořčená nedůvěra - a rozesmál jsem se. Přemýšlel jsem, co by mu na to asi řekla. Nechtěl jsem propást její reakci.

Čas ubíhal hrozně pomalu, zatímco jsem čekal na tmu. Pravidelně jsem kontroloval Jessicu, její duševní hlas bylo velmi lehké vyhledat, ale nerad jsem zůstával v její hlavě. Viděl jsem místo, kam chtěli jít na večeři. V době večeře už bude tma … možná bych si mohl náhodně vybrat stejnou restauraci. Dotkl jsem se mobilu v kapse, přemýšlel jsem nad tím, že bych pozval Alici. Hrozně by se jí to líbilo, také chtěla mluvit s Bellou. Ale nebyl jsem si jistý, jestli chci Bellu vtáhnout do svého světa ještě víc. Jeden upír snad nestačí?

Opět jsem zkontroloval Jessicu. Ptala se Angely, co si myslí o jejích špercích.
"Možná bych ten náhrdelník měla vrátit. Mám jeden doma, ten by se hodil, plus utratila jsem víc, než jsem měla…. Máma bude zuřit. Na co jsem myslela?"

"Nevadí mi, když se vrátíme. Myslíš, že nás bude Bella hledat?"

A tohle mělo znamenat co? Bella s nimi nebyla? Nejdřív jsem se podíval přes oči Jessiky a potom přes Angelu. Byly na chodníku před řadou obchodů a právě se otáčely zpět. Bella nebyla nikde v jejich dosahu.

Och, koho zajímá Bella? Pomyslela si netrpělivě Jessica ještě předtím, než odpověděla Angele na otázku. "Bude v pohodě. Stihneme dojít do restaurace …. Mimochodem, myslím, že chtěla být o samotě." Na okamžik jsem uviděl knihkupectví, když Jessica přemýšlela nad místem, kam Bella odešla.

"Tak potom rychle," řekla Angela. Doufám, že si Bella nebude myslet, že jsme se jí chtěly zbavit. Byla tehdy v autě na mě tak milá…. Je to opravdu dobrý člověk. Ale celý den se zdála tak smutná. Že by to souviselo s Edwardem Cullenem? Asi proto se ptala na jeho rodinu …

Měl jsem dávat lepší pozor. Co všechno jsem ještě zmeškal? Bella se někam vydala sama a ještě předtím se na mě ptala? Angela už soustředila pozornost na Jessicu - která neustále mluvila o tom idiotovi Mikeovi - a tak už jsem se nic dalšího nedozvěděl.

Pozoroval jsem stíny. Slunce se již brzy skryje za mraky. Když zůstanu na západní straně cesty, kde budovy clonily slunečnímu světlu …

Byl jsem nedočkavý. Tohle nebylo něco, co bych předpokládal - Bella, vydávající se do města na vlastní pěst - a tak jsem netušil jak jí najít. Měl jsem to předpokládat.

Port Angeles jsem znal hodně dobře, dojel jsem přímo ke knihkupectví, které jsem viděl v Jessičiných myšlenkách a doufal jsem, že mi nebude trvat dlouho, než ji najdu, i když jsem věděl, že to nebude lehké. Kdy mi Bella něco ulehčila?

Samozřejmě, malý obchod byl úplně prázdný, kromě staromódně oblečené ženy za pultem. Nevypadalo to tu na místo, které by Bellu zaujalo - příliš náboženské pro takovou praktickou osobu. Šla vůbec dovnitř?

Našel jsem kousek stínu, kde jsem mohl zaparkovat, mohl jsem, ukryt ve stínu, dojít až do obchodu. Opravdu bych neměl. Procházka při slunečném světle byla nebezpečná. Co když projíždějící auto odrazí sluneční světlo v nepravou chvíli?

Ale nevěděl jsem, jak jinak Bellu najít!

Zaparkoval jsem a vystoupil, ukrývajíc se hluboko ve stínu. Rychle jsem přešel do obchodu, ale nikde nebyla ani stopa po Belině vůni. Na chodníku byla, ale uvnitř obchodu ne.

"Vítejte! Můžu Vám nějak … " začala prodavačka, ale já už jsem byl venku.

Následoval jsem Belinu vůni tak daleko, jak mi to jen stíny dovolovaly, zastavil jsem se, až když jsem došel na začátek slunečního světla.
Jak bezmocně jsem se teď cítil - zastavený čarou mezi světlem a tmou, která se rozprostírala na chodníku přímo přede mnou. Měl jsem příliš omezené možnosti.

Mohl jsem se jen domnívat, že přešla přes ulici a vydala se směrem na jih. Tímto směrem téměř nic nebylo. Ztratila se? Hm, to by na ni sedělo.

Vrátil jsem se do auta a pomalu jsem projížděl ulice, snažil jsem se ji najít. Prohledal jsem ještě několik stínu, ale její vůni jsem zachytil už jen jednou a to ve směru, který mě zmátl. Kam chtěla jít?

Párkrát jsem jezdil mezi knihkupectvím a restaurací, doufal jsem, že ji někde uvidím. Jessica a Angela už v restauraci byly, rozhodovaly se, jestli si mají objednat nebo počkat na Bellu. Jessica si chtěla okamžitě objednat.

Bloudil jsem v myslích cizinců, sledoval jsem svět jejich očima. Někdo ji přece musel vidět.

Čím dál tím víc jsem byl znepokojen. Nikdy předtím jsem nepřemýšlel nad tím, jak je těžké ji najít, pokud je, tak jako právě teď, pryč z mého dohledu nebo z míst, kam běžně chodí. Nelíbilo se mi to.

Mraky začínaly zakrývat horizont, což znamenalo, že za pár minut budu moci následovat pěšky její vůni. Pak už mi nebude trvat dlouho ji najít. Teď mi to stěžovalo slunce. Už jen pár minut a já budu opět ve výhodě, a naopak, lidský svět bude neschopný.

Další a další mysl. Všechny obsahovaly nepodstatné myšlenky.

...,myslím, že to dítě má znovu ušní infekci ….

Bylo to šest - čtyři - nula nebo šest - nula - čtyři?

Znovu má zpoždění. Měla bych mu říct ….

Aha, tady je!

Konečně jsem uviděl její tvář. Nakonec si jí přeci jen někdo všiml!

Úleva netrvala ani setinu sekundy, protože jsem důkladněji prošel myšlenky chlapa, který se, nad obrazem její tváře, samolibě usmíval.

Jeho mysl pro mě byla cizí, ale navzdory tomu, nebyla mi celkem neznámá. Kdysi jsem přesně takovéto mysle zabíjel.

"NE!" zařval jsem. Z mého hrdla se ozývalo trhavé vrčení. Sice jsem stlačil plynový pedál na podlahu, ale kam jsem to vlastně jel?

Věděl jsem, kde přibližně se nachází, ale nebylo to dost konkrétní. Něco, musí tu být něco … název ulice, obchodu, něco, co by mi ukázalo přesné místo. Jenže Bella byla ukrytá hluboko ve stínu a jeho oči byly zaměřené na její vystrašený výraz. Vyžíval se v jejím strachu.

Její tvář splývala s tváří ostatních. Bella nebyla jeho první oběť.
Moje hlasité vrčení zatřáslo karosérií auta, ale nevěnoval jsem tomu ani nejmenší pozornost.

Na stěnách, které jí obklopovaly, nebyly žádné okna. Pravděpodobně byla někde v průmyslové zóně, pryč od nákupní části. Pneumatiky auta zaskřípaly, když jsem vybíral zatáčku a zároveň se vyhýbal dalšímu vozidlu. Doufal jsem, že jedu správným směrem. Ostatní řidiči na mě zuřivě troubili, ale mě to bylo úplně jedno.

Podívej se, jak se třese! Zasmál se. Její strach ho přitahoval - byla to část, ve které se speciálně vyžíval.

"Držte se ode mě." Její hlas zněl tiše a vyrovnaně, nekřičela.

"Nebuď taková, kočičko."

Díval se na ni, jak sebou trhla, když uslyšela smích, který se ozval z jiného směru. Ten zvuk ho rozčílil - Sklapni, Jeffe! Pomyslel si - ale stále si užíval její zděšení. Vzrušovalo ho to. Představoval si, jak ho prosí, jak žebrá …

Nevšiml jsem si, že tam není sám, dokud jsem neslyšel hlasitý smích. Sledoval jsem vše jeho očima a toužil jsem, vidět něco, čeho bych se mohl chytit. Pohl se jejím směrem, zatímco si protahoval svaly na rukou.

Mysl ostatních nebyly tak odporné jako ta jeho. Všichni byli v mírně podnapilém stavu, nikdo z nich si neuvědomoval, jak daleko asi muž jménem Lonnie chce zajít. Jenom ho následovali. Slíbil jim, že se trochu pobaví…

Jeden z nich se nervózně podíval dolů ulicí - nechtěl být přichycen při obtěžování dívky - a konečně mi poskytl to, co jsem tak zoufale potřeboval. Tu křižovatku, na kterou se díval, jsem okamžitě poznal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Moc prosím! Nechte nějakej komentář!!