Podívala se na mě naštvaně. Moje slova jí rozzlobily. "A nemyslíš, že já bych udělala to samé?" zeptala se rozzlobeně.
Je tak zuřivá - tak jemná a křehká. Jak by mohla někomu ublížit? "Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat." Bylo bolestné, jak obrovské rozdíly mezi námi byly.
Dívala se na mě, hněv se jí z očí usadil v očích a na čele se jí objevila vráska.
Musí být něco v nepořádku s vesmírem, když si někdo tak dobrý a tak křehký nezaslouží strážného anděla, který by nad ní bděl.
No, pomyslel jsem si, myšlenky plné černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra.
Usmál jsem se. Jak jsem zbožňoval svojí výmluvu, abych zde mohl zůstat. "Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost."
Usmála se na oplátku. "Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel," řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář opět změnila na nečitelnou masku.
"Přesto," dodal jsem suše.
"Přesto," přitakala souhlasně. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany.
Jak jen mohl! Ten sobecký chudák! Jak nám mohl něco takového udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody.
"Klid, Rose," slyšel jsem říct Emmetta na druhém konci jídelny. Ruku měl omotanou kolem jejích zad a tiskl ji k sobě - snažil se jí udržet v klidu.
Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že se Bella dozvěděla z vašeho rozhovoru až příliš … a … mám - li být upřímná, mohlo to být i horší, kdybych jí hned neřekla pravdu Věr mi.
Ztuhl jsem nad obrázkem, který se Alici objevil v mysli - co by se stalo, kdybych Rosalii řekl o tom, že Bella ví, že jsem upír už doma, tam, kde si nemusí na nic hrát. Jestli se do konce vyučování neuklidní, budu muset odklidit svého Aston Martina někam pryč ze země. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené v plamenech. I když jsem si to zasloužil.
Ani Jasper nebyl bůhvíjak šťastný.
S ostatními to vyřeším později. Času, který jsem mohl strávit s Bellou, jsem neměl moc a já ho nechtěl promarnit. A Alicin hlas mi připomněl, že musím ještě něco zařídit.
"Mám pro tebe další otázku," řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosalina duševního hysterického záchvatu.
"Střílej," povzbudila mě Bella, usmívajíc se.
"Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?"
Ušklíbla se na mě. "Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla," varovala mě. "To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost."
"No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě - já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit," uchechtl se při vzpomínce na její zděšený výraz. Ani když jsem jí vyprávěl o svých nejtemnějších tajemstvích, tak na tváři neměla takhle zděšený výraz. Pravda ji nevyděsila. Chtěla být se mnou. Úžasné.
"Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?"
"To asi ne," připustila. "Ale později bych to zrušila - předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník."
Zvláštní. "Ale proč, prosím tě?"
Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. "Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš."
Aha. "Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"
"Samozřejmě."
"To by nebyl problém. Všechno záleží na tom, kdo tě vede."
Na zlomek sekundy mě zaplavila představa, jako by to bylo, kdybych jí držel na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco velmi pěkného, něco co by jí slušelo, ne jako tenhle příšerný svetr.
Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotyk jejího těla, když jsem jí zachránil před dodávkou. Víc než pocitu zděšení, zoufalství nebo obav jsem si byl vědom toho úžasného pocitu držet ji v náručí. Byla tak teplá, tak jemná, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla …
Donutil jsem se přestat vzpomínat.
"Ale ještě jsi mi neodpověděla -" řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o nemotornosti, ke které se schylovalo " - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?"
Dost zlé - dávat jí na výběr z možností, mezi kterými nebyla alternativa, aby strávila den beze mě. To ode mě nebylo fér. Ale včera jsem jí to slíbil … a líbila se mi představa, že tenhle slib splním, i když jsem se toho zároveň hrozně obával.
V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svoji skutečnou stránku, když budu dost odvážný na to, abych vydržel ten následný odpor a znechucení. Znal jsem jedno místo, kde by se dalo …
"Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti," připustila Bella. "Ale chci tě požádat o laskavost."
"Ano, s výhradami." Co by ode mě mohla chtít?
"O jakou?"
"Můžu řídit já?"
Zamračil se. Měl to být vtip "Proč?"
"No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí."
Obrátil jsem oči v sloup. "Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení." Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.
Edwarde, naléhavě na mě volala Alice.
Náhle jsem se díval do jasného slunce, do jedné z Aliciných vizí. Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to místo, kam jsem se chystal vzít Bellu - malá louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě - daleko od lidských obydlí, takže i v mojí mysli mohl být na chvíli klid.
Alice ji též poznala, protože ji nedávno viděla v jiné vizi - v jedné z těch svých nezřetelných, rychle pomíjivých, kterou mi ukázala to ráno, když jsem zachránil Bellu před dodávkou.
V té vizi jsem nebyl sám. A teď už to bylo celkem zřetelné - byla tam se mnou Bella. Takže jsem byl dostatečně odvážný. Nepochopitelně se na mě dívala a na tváři jí hrály veškeré možné barvy duhy.
Je to stejné místo, pomyslela si Alice, její myšlenky byly plné zděšení, které absolutně nešlo dohromady s poklidnou vizí. Napětí možná, ale hrůza? Co myslela tím, že je to stejné místo?
A v tu chvíli jsem to zahlídl.
Edwarde, zaprotestovala ostře Alice. Já jí zbožňuje, Edwarde!
Tvrdě jsem jí vyhnal ze své mysli. Nezbožňovala Bellu tak jako já. Její vize byla neuskutečnitelná. Nesprávná. Byla zaslepená, viděla nemožné věci.
Neuplynulo ani půl vteřiny. Bella se zvědavě dívala na moji tvář, čekala, že budu souhlasit. Zaznamenala ten chvilkový moment hrůzy na mojí tváři nebo to pro ni bylo příliš rychlé? Soustředil jsem se na ni a náš nedokončený rozhovor, vytlačujíc Alici a její mylné a klamavé vize ze svých myšlenek. Nezasloužily si mojí pozornost.
Ale i přesto jsem nedokázal udržet ten hravý, bezstarostný tón, kterým jsem se navzájem dobírali.
"Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?" Zeptal jsem se jí a do hlasu se mi vkradl chmurný podtón.
Znovu jsem se snažil vytlačit Aliciny vize někam daleko, aby se mi více nevkrádaly do myšlenek.
"U Charlieho méně vždy znamená více," řekla Bella s přesvědčením. "Kam vůbec pojedeme?"
Alice se mýlila. Hrozně se mýlila. Nebyla tu žádná šance, že by se její vize vyplnila. Byla to stará vize, neplatná. Věci se změnily.
"Počasí bude pěkné," řekl jsem pomalu, bojoval jsem se strachem a nerozhodností. Alice se mýlila. Budu se tvářit, že jsem nic neviděl ani neslyšel. "Takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít."
Bella to ihned pochopila, oči se jí rozzářily vzrušením. "Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?"
Možná že, jako už tolikrát předtím, bude její reakce úplně opačná než bych čekal. Nad touto možností jsem se pousmál a snažil se vrátit k bezstarostnému tónu. "Ano. Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě."
Stiskla dotčeně rty.
"Phoenix je třikrát větší než Seattle - jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy -"
"Jasně," přerušil jsem jí, "ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou."
Mohla zůstat navždy a stále by to pro mě nebylo dost dlouho.
Neměl bych takhle přemýšlet. Neměli jsme tolik času - věčnost. Každá sekunda byla důležitá, ona se měnila, zatímco já jsem zůstával stále stejný.
"Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě."
Jasně že ne, protože její instinkty byly úplně k ničemu.
"Já vím," povzdechl jsem si zadumaně. "Ale měla bys o tom říct Charliemu."
"Proč bych to proboha dělala?" zeptala se ohromeně.
Díval jsem se na ni, zatímco mi vize, které jsem nedokázal potlačit, naplňovaly myšlenky. "Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!" zasyčel jsem. Aspoň tohle pro mě mohla udělat - aspoň něco by mi neustále připomínalo, že mám být opatrný.
Proč mi to jen Alice musela ukázat?
Bella hlasitě polkla a věnovala mi dlouhý pohled. Co viděla?
"Myslím, že to risknu," nakonec konstatovala.
Bože. Vzrušovalo jí riskovat svůj vlastní život? Byl to nějaký druh adrenalinu? Zamračil jsem se na Alici, která se na mě pořád dívala. Rosalie se vedle ní hrozivě mračila, ale netrápilo mě to. Tak ať si zničí moje auto. Vždyť je to jenom hračka.
"Mluvme o něčem jiném," navrhla náhle Bella.
Opětoval jsem její pohled a přemýšlel jsem nad tím, jak málo dávala pozor na důležité věci. Proč mě neviděla jako netvora, kterým jsem byl?
"O čem si chceš povídat?"
Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Pravděpodobně chce probírat něco, týkající se našeho tajemství. Na chvíli strnula, ale potom se na mě znovu podívala.
"Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům."
V tomhle směru byla velice nevšímavá. Podíval jsem se na ní a zvedl jedno obočí.
"Medvědi?" vydechla.
Ironicky jsem se pousmál a díval se, jak jí to pomalu dochází. Bude mě konečně brát vážně? Donutí ji k tomu vůbec něco?
Vzpamatovala se ze šoku. "No ale medvědi nemají lovnou sezónu," dodala upjatě a zúžila oči.
"Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní," informoval jsem jí.
Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým výrazem. Spadla jí čelist.
"Medvědi?" zopakovala ztěžka.
"Emmett má nejradši grizzlyho."
Sledoval jsem její výraz, jak jí tahle informace pomalu dochází.
"Hmmm," zabručela a ukousla si další kousek pizzy. Zamyšleně žvýkala a pak se dlouze napila coly.
"Takže," řekla po chvíli, když ke mně zase vzhlédla. "Co máš nejradši ty?"
Asi jsem mohl tuhle otázku čekat, Bella byla stále příšerně zvědavá.
"Pumu," poznamenal jsem stroze.
"Aha," pronesla zdvořile nezaujatým tónem. Tep jejího srdce byl naprosto pravidelný, jako kdybychom si povídali o oblíbené restauraci.
Tak fajn. Jestli se chtěla tvářit, že to není naprosto nic divného …
"Samozřejmě," řekl jsem nezaujatě "musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři - akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?"
Když mě poslouchala, na tváři měla výraz žáka, který sleduje výklad učitele. Musel jsem se usmát.
"No jasně, co?" zamumlala s dalším kouskem pizzy v puse.
"Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů," pokračoval jsem ve výkladu " - právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit."
Už uběhlo sedmdesát let a jeho to stále ještě nepřešlo.
"Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly," souhlasně přikývla.
Nedokázal jsem zadržet smích, když jsem potřásal hlavou nad jejím nepřirozeným klidem. Tenhle výraz si musela pravděpodobně nacvičovat. "Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím."
"Snažím se představit si to - ale nemůžu," přiznala. "Jak lovíte medvědy beze zbraní?"
"Ale my máme zbraně." Uvedl jsem to na pravou míru a zeširoka jsem se usmál. Očekával jsem, že se lekne, ale ona mě jen pozorovala. "Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví."
Podívala se směrem ke stolu, kde seděl zbytek mojí rodiny, a zachvěla se.
No konečně. Zahihňal jsem se pro sebe. Jedna část mého já si přála, aby k tomu přistupovala tak nevšímavě jako doteď.
Zírala na mě, oči zeširoka otevřené. "Ty jsi taky jako medvěd?" zeptala se potichu.
"Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají," snažil jsem se opět o bezstarostný tón.
"Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá."
Pokusila se o úsměv. "Možná," zopakovala. Potom zvědavě naklonila hlavu. "Mohla bych to někdy vidět?"
Nepotřebuju Aliciny vize, abych si dokázal tuhle hrůzostrašnou situaci představit - moje představivost byla dostačující.
"Absolutně ne!" zavrčel jsem.
Se zmateným a vyděšeným výrazem se ode mě odtáhla.
Taky jsem se odklonil, abych mezi námi vytvořil trochu prostoru. Nikdy se na to nebude dívat, že? Ani se mi nesnaží pomoc, udržet ji naživu.
"Příliš by mě to vyděsilo?" zeptala se po chvíli vyrovnaně. Ale její srdce stále bilo nepravidelně.
"Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer," procedil jsem mezi zuby. "Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc."
Rozzlobeně jsem se na ni díval a čekal jsem, kdy se lekne. Já jsem byl už dost vystrašený představou, že by byla Bella nablízku, když lovím …
"Tak proč?" naléhala.
V očích se jí ale neodráželo nic víc než zvědavost a netrpělivost. Čekala na odpověď.
Ale naše hodina společného času uplynula.
"Až jindy," řekl jsem nakonec a vyskočil na nohy. "Přijdeme pozdě."
Zmateně se rozhlídla kolem sebe, jako kdyby zapomněla, že jsme na obědě. Jako kdyby zapomněla, že jsme vůbec ve škole - překvapený, že nejsme sami na nějakém opuštěném místě. Celkem jsem tomu pocitu rozuměl. Když jsem byl s ní, taky mi dělalo problémy registrovat zbytek světa.
Vyskočila a popadla batoh.
"Takže jindy," souhlasila a já jsem v jejím výrazu viděl odhodlanost donutit mě k odpovědi.